Základní rysy stavby těla obratlovců
Somatický skelet
(vnitřní kostra) a kosterní svalovina.
U většiny dospělých
obratlovců (kromě mihulí) je chorda
dorsalis silně redukovaná až zcela zaniká (poprvé u ptáků). Chrupavčitá
struna hřbetní je postupně nahrazena páteří tvořenou obratli. Vnitřní kostra
obratlovců se dá rozčlenit na kostru hlavy, osní kostru a kostru končetin.
Kostra hlavy -
lebka (cranium)
vytváří schránku sloužící především jako ochrana mozku. Cranium je tvořeno
dvěma částmi, v jedné je uložen mozek a nazývá se
neurocranium (část mozková), druhou
část tvoří viscerocranium neboli
splanchnocranium (část obličejová).
Základem osní (axiální) kostry je páteř – columna vertebralis, která je tvořena obratli – vertebrae. Během evoluce docházelo ke vzniku osifikačních center v pravidelných úsecích kolem chordy dorsalis. Později se z těchto center začaly utvářet osifikované prstence, které postupně čím dál více zaškrcovaly strunu hřbetní. Nakonec osifikovaná tkáň obratlových center chordu zcela přerušila na řadu izolovaných krátkých částí, které zůstaly uložené v meziobratlových prostorech (např. nucleus pulposus u savců). Pozůstatky chordy v meziobratlových prostorech formovaly čela sousedních obratlových center do konkávního tvaru. Na základě rozdílného tvarování čel obratlových center vzniklo několik typů obratlových těl. Jestliže bylo obratlové centrum formováno na svém předním (kraniálním) i zadním (kaudálním) konci, označuje se takové bikonkávní tělo obratle jako amficélní. Pokud je tělo obratle na své kaudální straně konkávní a na kraniální konvexní, nazývá se opistocélní. Opačné utváření (na kaudální straně konvexní a na kraniální konkávní) těla obratle je označováno jako procélní. Platycélní tělo obratle je na obou koncích rovné a heterocélní je s přední i zadní plochou částečně konvexní a částečně konkávní.
Obr. Amficélní obratel ryb (Foto OS).
Kost je zřejmě původnější opornou tkání dospělců než chrupavka, která
se uplatňuje zejména u zárodků a mláďat. Ve fylogenezi se patrně zakládala
úplněji osifikovaná kostra a teprve později se druhotně zvyšoval podíl chrupavky
na úkor kosti (mihule, paryby). K hrudní části páteře jsou kloubně připojena
žebra – costae. U většiny
suchozemských obratlovců je převážná většina žeber ve ventrální části spojena
pomocí hrudní kosti – sternum.
Vytvořením tohoto kloubního spojení vzniká hrudní koš –
thorax, který uzavírá a chrání
orgány dutiny hrudní.
Kostra párových
končetin se zakládá z trupového mezodermu v podobě končetinových pupenů. U
vodních živočichů s ploutvemi se tyto končetinové základy tvoří v rozsáhlejších
úsecích odpovídajících místu budoucích ploutví. U suchozemských tetrapodů se
končetinové pupeny embryonálně zakládají podél celé délky těla v podobě
horizontální lišty (Wolffova lišta). V pozdějších fázích vývoje tato lišta
v místech budoucích párových končetin expanduje a v ostatních částech zaniká.
Kostra končetin je tvořena pletencem –
cingulum a kostrou volné končetiny. Pletenec hrudní končetiny tvoří lopatka
– scapula,
os coracoideum (procoracoid, krkavčí
kost, zobcovitá kost), klíční kost -
clavicula. Coracoid je u savců plně vyvinut jen u ptakořitných, u ostatních
savců přirůstá její rudiment k lopatce jako processus coracoideus. U živočichů
s vyvinutou klíční kostí (u savců pouze u primátů a býv. hmyzožravců) dochází
k spojení hrudní končetiny s axiální kostrou v oblasti sterna. Clavicula tvoří
oporu hrudní končetině při namáhavé abdukci, tedy při uchopování, hrabání a
létání. Pletenec pánevní končetiny –
cingulum membri pelvini tvoří kost kyčelní –
os ilium, kost sedací –
os ischii a kost stydká –
os pubis. Pánevní pletenec je na
axiální skelet pevně připojen v oblasti křížové kosti –
sacrum. Kostru volné hrudní
končetiny tvoří kost pažní – humerus,
kost vřetenní – radius a loketní –
ulna, dále skupina kůstek zápěstních
– ossa carpalia, záprstních –
ossa metacarpalia a články prstů –
ossa digitorum. Analogicky je
tvořena pánevní končetina kostí stehenní –
femur, kostí holenní –
tibia, lýtkovou –
fibula a skupinami kůstek zánártních
– ossa tarsalia, nártních –
ossa metatarsalia a články prstů.
Končetiny vodních obratlovců mají tvar ploutví s rozdílným kosterním základem. U
suchozemských živočichů se embryonálně zakládají pětiprsté končetiny. Během
evoluce, kdy docházelo k přizpůsobování se končetin k různým druhům pohybu,
došlo u některých obratlovců k redukci počtu prstů.
Svaly párových
končetin (včetně ploutví) mají svůj původ v myotomech somitů mezodermálního
původu a vznikají v končetinovém základu současně se skeletem. U vodních
obratlovců jsou svaly z větší části uspořádány jednoduše v podobě segmentů –
myomery, které jsou od sebe odděleny
septy – myosepta (myocommata). V
těchto přepážkách u některých ryb částečně osifikuje vazivo a vznikají takzvané
kostice. U plazů zůstávají částečně
segmentovány pouze dorzální svaly trupu. U pokročilejších suchozemských
obratlovců se svalová segmentace vytrácí a lze ji rekonstruovat jen podle
uspořádání inervace. U těchto živočichů došlo k vytvoření složitých svalových
skupin, které zajišťují pohyb jednotlivých částí těla.
Nervová soustava.
Významným
znakem obratlovců je nápadný rozvoj nervové soustavy, která se člení na
centrální nervovou soustavu (CNS) a periferní nervovou soustavu.
Z embryonálního neuroektodermu vzniká u obratlovců podstatná část
centrální nervové soustavy, jejíž hlavová část zbytňuje v důsledku kumulace
neurální hmoty ve směru převládajícího pohybu do podoby mozku –
encephalon, syn.
cerebrum. U dospělých obratlovců je mozek členěn na pět oddílů. V přední
části je telencephalon - koncový
mozek, za ním diencephalon –
mezimozek, mesencephalon – střední
mozek, metencephalon, syn.
cerebellum – mozeček a na přechodu
mozku a míchy je myelencephalon,
syn. medulla oblongata –
prodloužená mícha. Z mozku vystupuje 8–12 párů mozkových nervů. Na rozdíl od
míchy je v mozku uložena šedá hmota, tvořená z těl neuronů, na povrchu, zatímco
bílá hmota tvořená nervovými vlákny je uvnitř. Mícha -
medulla spinalis prochází páteřním
kanálem a z každého jejího segmentu vystupují dva páry míšních nervů (kořeny
míšní). Nervová vlákna tvořící dorzální kořeny míšní mají senzitivní funkci
(dostředivá dráha). Ventrální kořeny míšní obsahují vlákna s funkcí motorickou
(odstředivá dráha). Vegetativní (autonomní) nervstvo je tvořeno dvěma víceméně
antagonisticky (protichůdně) působícími systémy -
sympatikem a
parasympatikem. Míšní a mozkové
nervy, stejně jako vegetativní nervový systém, tvoří společně periferní
nervstvo.
Obr.
Evoluce mozku obratlovců. Žlutě – čichový lalok, červeně – optický lalok, šedě –
cerebrum, modře – mozeček. Je patrné zvětšování cerebra, u savců i jeho
gyrifikace. Mozeček je nejvíce vyvinut u skupin, kde hraje významnou roli
rovnováha a jemná koordinace pohybů (ptáci, ryby, savci). (JK podle Hickmana et
al., 2004).
Obr.
Plakody a neurální lišta v hlavové části embrya obratlovce (vlevo pohled shora,
vpravo příčný průřez). Obě struktury jsou ektodermálního původu; z plakod
vznikají smyslové neurony mozku a smyslové orgány a z neurální lišty se odvozuje
na 40 tkání a orgánů (lebka, zuby, žaberní aparát, dermální skelet, periferní
nervový systém, některé hladké svaly a žlázy aj.). (JK podle Zrzavého, 2006).
Jednotlivé funkce
probíhající v organismu obratlovců jsou koordinovány nejen nervovou soustavou,
kde vzruchy probíhají usměrněně v síti nervových vláken, ale také
prostřednictvím chemických látek – hormonů. Tyto jsou tvořeny v žlázách
s vnitřní sekrecí (endokrinní systém)
a tekutinami oběhového systému jsou dále šířeny po těle. Chemický přenos vzruchů
je patrně evolučně starší, protože se s ním setkáváme již u hub, kde
morfologicky diferencovaná nervová soustava ještě chybí.
Smyslové orgány.
Mohutný
rozvoj smyslových orgánů u obratlovců pravděpodobně souvisí se zvýšeným pohybem
těchto živočichů a s tím spojenou nutností orientace a vnímání vnějších podnětů.
Smyslové buňky a smyslové orgány, které registrují podněty z vnějšího prostředí,
jsou v důsledku toho většinou derivátem vnějšího zárodečného listu (ektodermu).
Výjimkou jsou proprioreceptory, které registrují podněty od vnitřních orgánů. Už
u evolučně nižších živočichů existuje řada jednoduchých receptorů a některé
z nich se dochovaly i u obratlovců. Jsou to například jednoduché georeceptory –
smyslové orgány jimiž živočich vnímá svoji polohu. Georeceptory jsou u
obratlovců vyvinuty jako pár orgánů na každé straně těla v podobě blanitého
labyrintu, umístěného ve vnitřním uchu. Blanitý labyrint je u čelistnatců tvořen
dvěma váčky zvanými utriculus a
sacculus. Z báze sacculu vybíhá
třetí váček zvaný lagena, která je
základem hlemýždě – cochlea u savců.
V každém váčku je okrsek obrveného smyslového epitelu a váčky jsou vyplněny
endolymfou. V této tekutině se vznáší různý počet
statolitů (otolitů)
v podobě zrníček uhličitanu vápenatého. U paprskoploutvých ryb vyplňuje otolit
prakticky celou dutinu sacculu a
jeho tvar je charakteristický nejen pro rody, ale i pro druhy, takže se často
používá v systematice ryb. Vnímání pohybu a jeho změn (směr a zrychlení)
zajišťují polokruhové kanálky – ductus
semicirculares. Tyto kanálky vybíhají dorzálně z utriculu, s nímž jsou na
obou koncích spojeny a u čelistnatců jsou tři (u mihulí pouze dva). Kanálky leží
v navzájem kolmých rovinách a každý je na jednom konci rozšířen v tzv.
ampulu. V ampulách je na stěně
hřeben smyslového epitelu – crista
ampullaris. Konce řasinek tohoto epitelu jsou vzájemně slepeny vrstvou gelu
a tím jako celek registrují změny pohybu živočicha. Sluchový (akustický) orgán
se vyvinul až u suchozemských živočichů. Sluchové buňky jsou uloženy v lageně,
která se u obojživelníků protahuje, u plazů a ptáků tvoří dlouhý slepý kanál,
který se u savců z prostorových důvodů spirálovitě stáčí v blanitý hlemýžď -
ductus cochlearis. Od obojživelníků
dochází k rozvoji středního ucha s 1 nebo 3 sluchovými kůstkami. U většiny
obojživelníků a u všech plazů a ptáků je jedna sluchová kůstka –
columella (kolumela). U savců se
kolumela mění v třmínek – stapes, na
který se napojuje kovadlinka – incus
a kladívko – malleus. Kladívko
naléhá na bubínek – membrana tympanica.
U ryb dochází k vnímání zvuku pravděpodobně v sacculu. Dále je u ryb k vnímání
(i tvorbě) zvuku využíván plynový měchýř, který je citlivý na chvění zvukových
vibrací. Proto došlo u různých skupin ryb k vytvoření tzv.
Weberova aparátu (systém
modifikovaných částí prvních obratlů a žeber), který kaudálně nasedá na plynový
měchýř a kraniálně na vnitřní ucho. K vývoji vnějšího ucha došlo až u některých
plazů a ptáků a pak u savců.
U obratlovců došlo
k vytvoření komorového oka – bulbus
oculi. Na povrchu oční koule je
bělima – sclera přecházející vpředu
v průhlednou rohovku – cornea. Pod
bělimou je cévnatka – chorioidea,
která vpředu přechází v řasnaté těleso –
corpus ciliare, na němž je
zavěšena čočka – lens crystalina.
Součástí střední vrstvy je i pigmentovaná duhovka –
iris, která plní funkci clony před
čočkou. Vnitřní stěnu zadní komory oční pokrývá sítnice –
retina, v níž jsou uloženy
světločivné buňky – tyčinky a
čípky.
Obratlovci s denní aktivitou mají převážně čípky (barevné vidění),
zatímco v sítnici nočních obratlovců převládají tyčinky (vnímání světelné
intenzity černobíle). U některých savců s noční aktivitou (šelmy aj.) došlo
k vytvoření vrstvy buněk mezi sítnicí a cévnatkou (tapetum lucidum), která
odráží světelné paprsky procházející sítnicí znovu na fotoreceptory a tím je
zesílen zrakový vjem. Tento zpětný odraz se navenek projeví „svícením“očí. Jiní
noční živočichové jsou vybaveni teleskopickým okem s konvexně vyklenutou
rohovkou a válcovým bulbem (sovy) a někdy i přídatnou sítnicí (hlubinné ryby).
K částečné nebo úplné redukci očí došlo u obratlovců žijících v trvale
nepříznivých světelných podmínkách (hlubinné, jeskynní a podzemní druhy -
některé ryby, z obojživelníků macaráti, ze savců např. slepci a krtci). Oči
kostnatých ryb jsou zaostřeny na blízko a na dálku se zaostřují posunem kulovité
čočky po optické ose k sítnici. U paryb, obojživelníků a amniot jsou oči
zaostřeny na dálku a na blízko se zaostřují přitažením čočky k rohovce (žraloci,
obojživelníci, hadi) nebo mění tvar čočky přitažením nebo uvolněním řasnatého
tělesa (amniota s výjimkou hadů).
Dalšími smysly u
obratlovců jsou chuť a čich. Chuťové buňky se nacházejí v chuťových papilách
nebo pohárcích, které jsou obvykle na sliznici dutiny ústní, jazyka a hltanu.
Čichový orgán – organum olfactus
patří fylogeneticky k nejstarším smyslovým orgánům obratlovců. Čichové buňky
jsou uloženy v párových (u bezčelistnatců v nepárových) čichových jamkách hlavy.
Tyto jamky až druhotně získávají kontakt s dutinou ústní a tím i s dýchací
soustavou prostřednictvím vnitřních nozder –
choan (u některých svaloploutvých
ryb, obojživelníků). U suchozemských obratlovců je čichový epitel uložen v zadní
části nosní dutiny, kde pokrývá nosní skořepy. U některých obojživelníků, plazů
a savců je vyvinut tzv. Jacobsonův orgán -
organum vomeronasale. Jde o
vychlípeninu stropu ústní dutiny situovanou na dno nosní dutiny, pomocí které
lze vnímat i pachy, které přichází se slinami z dutiny ústní.
Trávicí soustava.
Trávicí
soustava začíná dutinou ústní – cavum
oris, ve které bývá jazyk – lingua
a často i zuby. Zuby mohou být morfologicky nerozlišené, tzv.
homodontní nebo
heterodontní, tj. morfologicky i
funkčně různé. U fylogeneticky starších skupin obratlovců (ryby, obojživelníci,
plazi) narůstají zuby nejen na čelistech, ale i na kostech patrového komplexu.
Zuby difiodontní se obnovují jednou
(mléčný a trvalý chrup), zuby
polyfiodontní vícekrát. Na dutinu ústní navazuje hltan –
pharynx, jícen –
oesophagus, různě utvářený žaludek –
ventriculus, syn.
gaster, tenké střevo –
intestinum tenue a tlusté střevo –
intestinum crassum. Tlusté střevo je
zakončené konečníkem – rectum, který
vyúsťuje do kloaky - cloaca (např.
obojživelníci, plazi, ptáci) nebo samostatným řitním otvorem –
anus. Mezi tenkým a tlustým střevem
mohou vyúsťovat 1-2 slepá střeva – cecum.
Játra – hepar a slinivka břišní –
pancreas ústí do přední časti
tenkého střeva (duodenum). Vnitřní povrch střev je zvětšen pomocí střevních
klků. U mihulí, paryb, svaloploutvých a paprskoploutvých s výjimkou kostnatých
ryb je zvětšení střevní plochy vyřešeno
spirální řasou (valvula spiralis, typhlosolis), která může probíhat až ke
kloace.
Dýchací a cévní
soustava.
Dýchacími orgány
obratlovců jsou žábry nebo plíce. Někteří obratlovci jsou však schopni dýchat i
kůží nebo ústní sliznicí. Žábry –
branchiae mají pouze primárně vodní obratlovci. Pravděpodobně se jedná o
modifikované filtrační zařízení, původně určené k zachycování potravy
(pláštěnci, kopinatci, larvy mihulí), které se až později specializovalo i
k dýchání. Žábry tvoří velký počet prokrvených lupínků v žaberních váčcích na
přepážkách žaberních štěrbin (kterých je 4-15 párů), nebo přímo na žaberních
obloucích. Žaberní štěrbiny ústí buď samostatně po stranách přední části těla,
nebo do dýchacího prostoru krytého skřelemi. U bezblanných obratlovců, jejichž
larvy (někdy i dospělci) žijí trvale ve vodě, se někdy vyvíjí přídatné dýchací
orgány, umožňující často dýchat i atmosférický kyslík. Jde především o vnější
žábry keříčkovitého typu (např. u larev bahníků, bichirů a obojživelníků). Dále
to mohou být kostěné a vaskularizované labyrinty některých ryb (např. tzv.
„labyrintky“- rájovci, čichavci) a plicní vaky u svaloploutvých (bahníci).
Plíce – pulmo vznikly
zdokonalením plicních vaků a jsou odvozeny od entodermu. Obojživelníci mají
nejjednodušší vakovité plíce s nepatrně členitou stěnou, které připomínají
plicní vaky dvojdyšných ryb. Teprve u amniot se zvětšuje respirační plocha a
členitost plic.
S nutností dopravovat kyslík a živiny ke tkáním se zvyšujícím se metabolismem a zároveň odvádět od nich odpadní produkty látkové výměny souvisí rozvoj cévní soustavy. Tato soustava je tvořena sítí uzavřených cév- vasa (tepny – arteriae a žíly – venae). Srdce - cor má funkci svalové pumpy, která při smrštění (systola) vhání krev do tepen a při roztažení (diastola) nasává krev z žil. U primárně vodních obratlovců je žíla před vstupem do srdeční předsíně - atrium rozšířena v tzv. žilný splav – sinus venosus. Obdobně je rozšířena i část tepny vystupující ze srdce v tepenný násadec – bulbus arteriosus. Srdeční komora může být prodloužena v srdeční násadec – conus arteriosus. U ocasatých obojživelníků je přepážka v oblasti předsíně pouze naznačena, vyvinutá je u žab, ale komora je pouze jedna. První náznaky komorové přepážky se objevují u želv a u krokodýlů je přepážka téměř úplná. Úplně anatomicky i funkčně nezávislé komory jsou až u ptáků a savců. Z původně 6 párových oblouků aorty primárně vodních čelistnatců přetrvává u obojživelníků a plazů 4. oblouk jako levá a pravá aorta - z nich u ptáků zůstává jen pravá a u savců levá; perzistence pravého aortálního oblouku je u savců vývojová vada dlouhodobě neslučitelná se životem.
Obr.
Evoluce srdce obratlovců: paprskoploutví; plazi – neúplná přepážka, pravý i levý
aortální oblouk; ptáci - úplná přepážka, pravý aortální oblouk; savci – úplná
přepážka, levý aortální oblouk. Aorta a její větve jsou znázorněny červeně,
plicní arterie modře. (JK podle Millera a Harleye, 2005).
Krev (haema, sanguis)
primárně vodních obratlovců je hypotonická vzhledem k mořské vodě, což ukazuje,
že jejich počáteční vývoj patrně proběhl ve sladkých vodách. Výjimkou jsou
sliznatky, které podobně jako mořští bezobratlí mají krev izotonickou s mořskou
vodou, a paryby, kde se však jedná o odlišný mechanismus.
Erytrocyty obratlovců jsou jaderné
až na savce; ve fylogenezi se projevuje tendence k jejich zmenšování a ke
zvětšování počtu.
Obr.
Erytrocyty obratlovců (jednotné měřítko): (A) mihule, (B) ocasatí obojživelníci,
(C) paryby, paprskoploutví, žáby, plazi, ptáci, (D) velbloudi, (E) ostatní
savci. (JK podle Gaislera a Zimy, 2007).
Obr.
Protiproudový výměník tepla v noze arktického vlka a v noze kachny nocující na
ledě. Uprostřed schéma přestupu tepla z arteriální krve (červeně) směřující na
periferii do venózní krve (modře) vracející se do centra těla. To přispívá
k zabránění úniku tepla do prostředí a udržení tepla v tepelném jádru těla. (JK
podle Hickmana et al., 2004 a Millera a Harleye, 2005).
Vylučovací soustava.
U
obratlovců jsou vylučovacími orgány párové ledviny (renes)
mezodermálního původu. Ledviny se zakládají v podobě segmentovaných
nefrotomů uložených podél páteře. U mnohých zárodků a u larev mihulí se
vylučovací ústrojí nazývá praledviny –
holonefros (řec. holos = celý). Je uspořádáno segmentálně po celé délce
trupu a jeho vývody ústí do primárního močovodu –
Wolffův vývod. Z kraniální části
holonefrosu se vyvíjí předledvina –
pronefros, která zůstává funkční u mihulí, některých ryb a u larev
obojživelníků. U holonefrosu a pronefrosu vzniká primární moč filtrací z
klubíčka vlásečnic – glomerulus
přes splanchnopleuru. U většiny ryb kraniální část vylučovacího orgánu
tvoří pronefros a z kaudální části původního holonefrosu vzniká
mezonefros – prvoledvina. U
mezonefrosu dochází k vsunutí glomerulu do Wolffova vývodu, který dá základ pro
vytvoření Bowmanova váčku,
a tím vzniku nefronu. U
dospělých obojživelníků je funkční pouze mezonefros. Jejich ledviny i ledviny
mnohých dospělých vodních obratlovců (ryby aj.) jsou někdy označovány též jako
opisthonefros, protože vznikají ze
zadní části holonefrosu (řec. opisthen = zadní). U amniot vzniká definitivní
(pravá) ledvina – metanefros se
základní funkční jednotkou nefronem.
Rozmnožovací
soustava.
Obratlovci jsou
odděleného pohlaví – gonochoristi
(až na výjimky u ryb). Pohlavními žlázami –
gonádami obratlovců jsou u samců
varlata – testes a u samic vaječníky
– ovaria. Původně se jedná o párové
žlázy a jen ojediněle mohou být druhotně nepárové (častěji u samic, např.
mihule, samice mnoha ptáků). Základem vývodných cest samčích pohlavních žláz je
primární močovod (Wolffův vývod).
Vývodem samičích gonád jsou vejcovody –
oviducti vzniklé z Müllerovy chodby, která je embryonálně také odvozena od
primárního močovodu. Distální část vejcovodů může být rozšířena v dělohu –
uterus. Přídatné pohlavní žlázy jsou
vyvinuty pouze u savců (s výjimkou Leydigovy žlázy žraloků). U ploutvovců a
obojživelníků nejsou vyvinuty specifické pářící orgány, protože vypouští
pohlavní produkty do vody a dochází k mimotělnímu oplození. U většiny plazů a
ptáků probíhá kopulace přiložením nebo částečným vychlípením samčí kloaky do
kloaky samice (vnitřní oplození). U hadů a ještěrů se vyvíjí k páření párová
vychlípenina kloaky – hemipenis. U
želv, krokodýlů a některých ptáků se můžeme setkat s náznaky pyje –
penis, který se však v plné míře
vyvíjí až u savců.
Určení pohlaví
je u
obratlovců překvapivě rozmanité. U bazálnějších skupin převládá
environmentální způsob určení
pohlaví, kdežto v následující fylogenezi se více prosadilo
genetické určení, závislé na
pohlavních chromosomech. U prvého typu (ZW -
Abraxas), nazvaném podle rodu
píďalek, je heterogametní pohlaví samičí, u druhého (XY -
Drosophila) jsou heterogametní samci.
U ryb, obojživelníků a plazů se vyskytují oba typy v pestré mozaice a pohlavní
chromozomy mnohdy nebývají morfologicky zřetelně rozrůzněny. Oba typy mohou být
přítomny i u různých populací téhož druhu. U ptáků jsou heterogametní samice
(ZW/ZZ), u savců jsou heterogametní samci (XX/XY).
Tyto výukové materiály byly spolufinancovány Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.